Když si s někým povídám o cestování a o dovolené, většinou se začíná hovor otázkou, "kde jsme spali a co jsme tam jedli." Předem upozorňuji, že s tímhle typem lidí se
už dále na toto téma nebavím. Ten, kdo před dovolenou začne prohlížet katalogy cestovních kanceláří a odletové řády leteckých společností není u mne žádný turista a už vůbec ne cestovatel. Jiný případ
nastane, když se mne zeptáte na jiné věci. Například co jsme zažili, viděli a nebo jak se kam dostat. Tímto úvodem chci ušetřit spoustě čtenářům ztrátu času nad mým článkem a s těmi zbylými se podělit o zkušenosti a zážitky.
Protože moje žena i já jsme staří trampové, máme vcelku dobře proježděnou i prochozenou celou bývalou ČSR. O dovolené podnikáme delší cesty, které se vždy odehrávaly směrem na jih, jak
to ostatně bývá v našich končinách zvykem. Rumunsko, Bulharsko, státy bývalé Jugoslávie, no prostě k moři. Rozdíl oproti jiným dovolenkářům byl snad jen v tom, že se vše odehrává po vlastní ose a pokud je to jen
trochu možné vyhýbáme se placenému kempování a většinou i přeplněným plážím. Navštěvujeme hlavně tzv. zapadákov, libujeme si v opuštěné krajině a celá cesta trvá minimálně tři týdny. Za kratší
dobu se ve vzdálenějších krajích totiž nedá nic pořádně poznat. Takže jih nás už nelákal a dávný sen o návštěvě severských krajů se nám zdál ještě příliš vzdálený. Jenomže jednoho večera (to
zní jako z nějakého horroru, že?) zazvonil telefon a kamarádi, manželé z Pardubic, se kterými jsme se mimochodem seznámili blízko chorvatského Šibeniku v opuštěném a válkou zdevastovaném kempu, se nás zeptali, jestli
nechceme s nimi na delší výlet do Norska.
Bylo to necelý měsíc před plánovaným odjezdem. Manželka okamžitě odpověděla, že jedeme a pak jsme zbytek času do odjezdu počítali skromné úspory a věnovali se plánování trasy.
Čekáte-li nějaké složitosti, jste vedle. Vždycky si vytýčíme hlavní body cesty do kterých se snažíme zahrnout co nejvíce zajímavostí, které známe z tisku, televize
a z doslechu, pak již nastupuje pouze improvizace, kterou řídí hlavně počasí, finance, stupeň zajímavosti okolí a hlavně, jak tvrdí moje žena, nálada řidiče a průchodnost jeho stroje. Řidič má náladu velice různorodou ale vozidlo VAZ 2107
r. v. 1988 má naštěstí zase velmi dobrou průchodnost, takže se to trochu vyvažuje. Možná volba vozidla někoho udivuje, ale zkuste cestovat s pětičlennou rodinou, s bagáží a jídlem na 21 dní, bez střešního nosiče a bez vozíku například
ve Felícii nebo nedej bože s Favoritem!!! LADA je prostorná, silná a ve verzi 2107 o obsahu 1 500 cm3 nemá ani velkou spotřebu. Také je dost důležitá známá vlastnost ruské techniky, že lze spoustu věcí opravit "na koleně".
Odpoledne 30. 6. 1998 jsme konečně vyrazili do Pardubic, kde jsme přespali u "spolucestovatelů" v jejich bytě a pak v 6. 30 hodin ráno druhého dne společně odstartovali směrem k Cínovci na německé hranice.
Cesta napříč Německem byla poměrně nudná, ale to bylo hlavně pro to, že jsme si ničeho nevšímali a snažili se co nejrychleji dostat k moři a k trajektu ve městě Saßnnitz, který nás měl přeplavit do švédského
Trelleborgu. Tady existuje několik možností, jak se dostat do Švédska. Z polského přístavu Gdaňsk je to sice nejlevnější, ale cesta trvá minimálně 8 hodin. Z dánského Helsing o ru do Norského Helsingborgu je to nejkratší cesta
po moři, ale nejdelší po silnici a celkem taky tím pádem nejdražší. My jsme zvolili Saßnnitz - Trelleborg, protože je to optimální cesta po silnici a plavba po moři trvá přijatelné 4 hodiny. Cena trajektu je velice různá a záleží
na tom kdy odjíždíte a také zda je to v pracovní dny nebo o víkendech či svátcích. Mimo sezónu ( kdy začíná a končí se mi nepodařilo zjistit ) se ceny za osobní automobil ve všední dny pohybují kolem 250
DM. My jsme zaplatili 280 DM ale kdybychom se chtěli nechat převézt v neděli, bylo by to o rovných 100 DM dražší a to si už našinec musí hezky rozmyslet. Odjezd trajektu jsme měli stanovený na 22 hodin 26 minut a tak jsme si vcelku poklidně projížděli posledním
úsekem cesty. Zastavili jsme se na jednom hezkém odpočivadle na večeři a dokonce i chvíli zaslouženě relaxovali po dlouhé cestě. To jsme ale neměli dělat! Daň za ponaučení, kterého se nám dostalo, by asi slabší nátury odradila od dalších
dobrodružství... Do Saßnnitzu jsme přijeli ještě v pohodě téměř 1/2 hodiny před odjezdem trajektu. Ale ouha! Kde jen je to zatracené přístaviště?! Obě naše auta se míhala ulicemi německého městečka takovou rychlostí, že bychom asi dost těžko
vyvázli od těžké pokuty. Naštěstí tam zrovna měla policie volno a tak se nám po divoké honičce podařilo nakonec zjistit, že přístaviště sice v městečku je, ale ne pro trajekt! Molo, od kterého trajekty odjíždí, je totiž několik kilometrů
před samotným Saßnnitzem a dokonce je to i na velké křižovatce poměrně slušně zobrazeno, takže člověk průměrné inteligence by to poznal i kdyby neuměl číst. My jsme ovšem byli suverénně přesvědčeni, že trajekt odjíždí přímo z města a tak se
nám podařilo k jeho odbavení dorazit po strašlivém nerváku přesně za pět minut půl jedenácté. To vás ale už na palubu nikdo nepustí. Loď už byla zavřená a připravovala se k odražení. Jaké jsme prožívali pocity si asi
dovedete představit. To ale není nic proti pocitům, které se odrážely ve tvářích celního personálu, který měl zrovna službu u odbavovacích terminálů. Představte si tu scénu, když se o půl jedenácté v řevu motorů,
nedovolenou rychlostí přiřítí dvě vozidla a za skřípotu brzd zastaví na poslední chvíli u zavřené závory. Pak vyskáče několik dospělých postav a pár děcek. Zuřivě gestikulují, vyděšeně hulákají jeden
přes druhého, vůbec nikdo jim nerozumí a nakonec se jedna žena začne lámanou němčinou dožadovat o vpuštění na loď, která právě houká k odjezdu a posádka odvazuje lana... Měli jsme štěstí, že jsme začali svou výpravu v době,
kdy turistická sezóna v této oblasti teprve začínala a trajekty ještě nebyly přeplněné. Dostali jsme tedy náhradní termín nalodění ve 3 hodiny 15 minut ráno a ohrožení naší výpravy hned v jejím prvopočátku
bylo zažehnáno. Mohlo se ale také klidně stát, že bychom volné místo na lodi nesehnali a museli pak čekat i několik dnů, než se něco uvolní. Z toho plyne poučení, že dělat přestávky před důležitým cílem se nemá! Bez problémů
jsme mohli odpočívat a večeřet přímo u odbavovacích terminálů, kde jsou na to mimochodem docela slušně zařízeni a ušetřit si tak nervák z noční jízdy a riziko, že nás na loď nevezmou. Tak jme si kolem aut na naloďovacím parkovišti
rozložili spacáky a po zásluze si trochu schrupli. Ve tři ráno nás pak vzbudil hluk přijždějící lodi a mumraj kolem příprav k nalodění. Pro nás suchozemce bylo docela zajímavé vjíždět rampou do břicha té velké
lodě a i cesta sama měla příchuť námořního dobrodružství. Po letmém rozhlédnutí se po palubě jsme strategicky zalehli místo v rohu lodní haly a pokračovali v přerušeném spánku. Až po rozednění začala ta pravá prohlídka
lodi a hlavně návštěva horní paluby, ze které by krásný výhled na vycházející slunce a blížicí se přístav Trelleborg.
Odjezd
z lodi jsme už zvládli jako zkušení námořníci a mile překvapeni kvalitou švédských silnic jsme se vydali do Malmö a pak dále do Helsingborgu a Halmstadu. Zde jsme se poprvé pokusili zaplavat si v severním moři. Po silném zážitku
z ledové vody a ještě silnějším osvěžení jsme rychle pokračovali dál a směrem na Jönköping se nám podařilo objevit u městečka Hestra téměř luxusní tábořiště. Blízko železniční trati je zde krásné jezero Gusjön
se zajímavě načervenalou vodou a u něj je něco jako přírodní koupaliště s dřevěným molem a hlavně s dřevěným záchodem. Večer jsme se poprvé měli možnost setkat s velice nepříjemným fenoménem jak švédské, tak i norské
(Finsko asi nevyjímaje) přírody. Díky vysokému počtu jezer je zde velká spousta komárů a nejen to. Kolem moře a fjordů se v hnijících řasách líhnou milióny muchniček, takových těch malinkatých mušek, které
znáte i z našich luhů a hájů. Ovšem u nás se co do množství a kvality nemohou opravdu se severozápadem vůbec rovnat. No a aby byl výčet hmyzu kompletní, je nutno ještě doplnit seznam o ovády (hovada, jak jim říkáme na Moravě), kteří
se vyskytují hlavně v blízkosti vesnic a statků s dobytkem. Z tohoto seznamu je jasné, že to zde turista ve večerních hodinách nemá lehké. Jak to ohodnotil můj syn, když se jednoho dne zeptal, kde že budeme nocovat. Zda to bude u moře, jezera nebo na louce.
Řekl jsem mu, že budeme tábořit na louce mezi fjordem a jezerem. Aha, odvětil: "Takže budou komáři z jezera, mušky z fjordu a hovada od krav, že?" Jak vidíte, záleží jen na tom, kde se zrovna nacházíte a pak můžete vychutnat tyto krvežíznivé
nájezdníky třeba všechny najednou. Dobré je, že repelenty zabírají velice účinně.
Špatné je ovšem to, že "běžné" repelenty které jsou "běžně" k dostání u nás, tento hmyz nezná a tak neví, že má dát pokoj a otravuje klidně dál život znaveného
turisty. Proto je velice důležité počítat s vyšším výdajem za repelenty zakoupené přímo ve Švédsku či Norsku, které zdejší hmyz důvěrně zná a reaguje na ně správným způsobem. Jeden český turista, se kterým
jsem prohodil kus řeči v Oslu mi prozradil, že má u nás zakoupený repelent US ARMY za nekřesťanskou neamerickou spoustu českých korunek, a že ten je taky bezvadný a komáři jen ho zacítí, srazí sosáky a zmizí do dálek.
Tábořit se může prakticky všude, pokud to není výslovně zakázáno, což jsme v praxi ani snad nikde nezažili. Stanování je podmíněno minimální vzdáleností 150 m od soukromých pozemků, čímž se rozumí
stavby, ploty, ohrady, pole, louky a nebo jinak označený soukromý pozemek. Dokonce je prý možné (nemáme to ale ověřeno vlastní zkušeností) postavit stan kousek od kempu a klidně si tam zajít pro vodu, umýt se či použít toaletu. Ale
ráno do šesté hodiny musíte být sbaleni a na odjezdu. Oheň se může rozdělávat jen v určitém období, které se nám nepodařilo zjistit a tak jsme to pro jistotu dělali tak, že jsme se utábořili mimo frekventovanější oblast a vzniklé
ohniště před odjezdem vždy pečlivě uklidili a místo přikryli původním odrýpnutým drnem. Popis cesty se budu snažit dělat co nejpřesněji tak, jak jsme postupně projížděli krajinou a městy. Ráno jsme od jezera Gusjön vyrazili do Jönköpingu
a pokračovali dále přes Ödeshög, Motala, Röfors, Lass a na, Ramundeboda a ve Svart a jsme odbočili doleva do Nysund a pak kousek za Rudskoga jsme najeli vpravo na hlavní trasu směrem do města Kristinehamn.
Cesta vedla kolem Vänern, největšího jezera Švédska. Pár kilometrů před Kristinehamn je odbočka k jezeru do vesnice Hult. Cesta je spíše samá šotolina, ale kdo vydrží a nevzdá to, dostane se mu zasloužené odměny v podobě nádherného
výhledu na obrovské jezero Vänern a také velice dobrého tábořiště. Ráno bylo tak nádherné, že jsme měli sto chutí zůstat zde ještě jeden den, ale před námi bylo ještě vysněné Norsko a tak se přece jen nakonec pomalu sbalilo
a odstartovalo zpátky na hlavní tah do města Kristinehamn. Následoval Karlstad, Arvika, Charlottenberg a hraniční přechod Eda Glasbruk. Tedy ty hranice Švédsko-Norsko nás trochu vyděsily. Žádné závory, žádné celnice, žádní
celníci a dokonce ani bílou čáru na silnici nenamalovali. Projíždět tudy v noci, vůbec bychom nepoznali, že už jedeme v jiné zemi. Ale abych to uvedl na pravou míru. Hraniční přechod je vybaven na obou stranách turistickými centry s informačními
středisky, obchody se suvenýry, směnárnami a dokonce i veřejnou umývárnou se sprchou a teplou vodou.
Mimochodem, na naše poměry luxusně vybavené WC a odpočívadla kolem všech silnic jsou tady na severu běžnou záležitostí. Také je zde pravidlem, že asi 10 km před městem, vesnicí nebo nějakou pozoruhodností
je dopravní značka (vlastně návěstí) kde je název lokality s velkým písmenem „I”, jako informace. (Pozor, neplést si to s pravým označením měst a osad!) Asi kilometr za touto značkou pak najdete odpočívadlo s velkou podrobnou mapou
dané oblasti a schránku obsahující informační materiály, reklamní prospekty a mapky, které si můžete zdarma odebrat a použít k přesnějšímu naplánování další cesty touto oblastí a navštívit
zajímavosti, o kterých jste před tím ještě nevěděli. Také vám může být tato mapa nápomocná v docela banální situaci. Například, jak nalézt benzínové čerpadlo, banku, směnárnu nebo třeba autoservis.
Tak, konečně jsme v Norsku. Projeli jsme kolem prvního norského městečka Magnor a pokračovali dál do Kongsvinger, A snes, Elverum, Amot, až do Koppang, kde jsme odbočili vpravo k jezeru F a mund. Odklonění od hlavní trasy na Trondheim jsme provedli záměrně, protože
okolí jezera je opravdu krásné a hlavně jsme také chtěli navštívit starobylé městečko R or os. Než jsme se vyšplhali na zdejší hřeben nastala už noc. Byla zima, pršelo a únava dělala také své. Konečně jsme se přehoupli přes vrchol
a cesta začala pomalu klesat k jezeru. Vlevo kousek u cesty stála v lese chata s velkou zastřešenou verandou. V tomto počasí to bylo ideální místo pro přespání a proto jsme se dlouho nerozmýšleli. Když už jsme se téměř uložili, všiml jsem
si, že kolem projel velký černý mercedes a nápadně zpomalil. Po chvíli si to přišustil zpátky, vystoupili z něj dva mladí muži a zamířili k nám.
Manželka byla zvolena z našeho středu jakožto "komunikativní typ", aby jim vysvětlila naši situaci, která jim asi stejně byla víc než jasná. Norové jsou ale zvláštní povahy. Postrádají
takovou tu naši mnohdy i falešnou pohostinnost a bodrost. Na první pohled připadají dost chladní a nevšímaví. Je to ale trochu jinak. My máme v povaze neustále strkat nos do věcí, po kterých nám nic není. Zajímá
nás sice až přehnaně co dělá náš soused, jak to dělá, proč to dělá, ale v momentě, kdy se dostane do potíží a potřebuje podat ruku, nestačí se pak divit jak se zájem okolí rázem změní v totální nezájem,
hraničící až z nevraživostí. Ne tak Norové. Ti si vás ani nevšimnou a dokud nevidí, že jste v evidentním průšvihu, nemají proč s vámi komunikovat. Stačí ale i jen požádat o pomoc a okamžitě se vám ji dostane bez jakýchkoliv
podmínek či zjištných důvodů. Jejich malé dřevěné a úhledné domy (mimo velká města) stojí poměrně daleko od sebe a v zimě se asi moc často sousedé nevídají. O to je ale důležitější rychle reagovat na "volání
o pomoc". Nelze totiž spoléhat na to, jak je zvykem u našich lidí, že by se snad našel někdo jiný, kdo by se tohoto úkolu ujal místo mne. Nikdo jiný zde totiž většinou není. Tohle všechno jsme ale v té chvíli nevěděli a netečné
tváře našich nedobrovolných hostitelů nám nedavali žádné naděje. Po chvilce složitého dorozumívání pomocí asi 10% angličtiny, 10% němčiny a 80% máchání rukama nohama se dalo v jejich očích zahlédnout
veselé zajiskření. Nakonec nás tam nechali a sami se uložili v chatě. Dodnes mi není jasné, kam vlastně v tu noční dobu měli namířeno? K chatě se vrátili jedině proto, že nás tam uviděli jak se zabydlujeme. To bylo jasné z jejich zpomalení
jízdy a následného návratu. K nejbližší osadě bylo ještě hodně daleko a když neměli v úmyslu nocovat v té námi vyhlédnuté chatě, tak kde? Kolem silnice až dolů k jezeru bylo ještě hodně chat, jak jsme zjistili až ráno a pánové
si také přivezli slušné rybářské vybavení. Myslím si, že pravděpodobně byli na rybách a chata ani nemusela patřit některému z nich. Spíše to vypadá na to, že si lovci a rybáři sice své chaty kolem frekventovaných
cest zamykají, ale každý má klíče od několika chat a použije libovolně tu, která se mu zrovna hodí.
Ráno se počasí umoudřilo a mohli jsme si lépe prohlédnout okolní krajinu. Bylo zde opravdu na co koukat. Všude byl řídký kosodřevinový porost a půda se vesměs skládala z pár skal a balvanů.
Převažoval ale zvláštně vypadající druh žlutých lišejníků, který spolu s chuchvalci mlhy dodával krajině tajuplný výraz. Naši hostitelé se s námi rozloučili a že byli na rybách se vzápětí potvrdilo, protože
nám na cestu darovali pár pěkných pstruhů. Na oplátku jsme se je snažili uctít naší slováckou slivovicí, ale marně. Holt zde vládne tak trochu neoficiální prohibice a hospodu, jak ji známe od nás, tady nepotkáte,
v obchodě je alkohol téměř nedostatkové zboží a Norům to evidentně vůbec nechybí. Zvláštní národ, že ? Takže není divu, že se jim ta slivovice zdála být nepoživatelná.
První vážnější kontakt s domorodci byl tedy úspěšný a my se vypravili do městečka R o ros.
Prohlídka města stála za delší zastávku a i když bylo poměrně sychravo, neodpustili jme si důkladné prozkoumání všech pamětihodností. Dále pak následovala cesta do Trondheimu a opět delší zastávka věnovaná prohlídce
města. I zde bylo co obdivovat a návštěvu města mohu jen doporučit. Pokračovat dále na sever jsme se rozhodli podél Trondheimsfjorden do Malviku a na hlavní tah se napojili až v Stj o rdalshalsenu. Cesta pak vede téměř kolmo na sever kolem Levangeru přes Steinkjer,
kde jsme opět opustili hlavní cestu a jezero Sn a svatnet objížděli vpravo abychom v blízkosti Val o i navštívili jednu zajímavou lokalitu. Jedná se o kaskádovité skalnaté řečiště spadající až do jezera a při stavbě železnice
s tunelem zde byla objevena skalní kresba losa stará 6 000 let. Na severním konci jezera se naše cesta opět setkala s hlavní silnicí směřující do města Grong. Odtud jsme pokračovali směrem do Mosj o en a jelikož bylo už pozdě v noci, začali jsme hledat
místo k utáboření. Táboření v těchto zeměpisných šířkách má jednu obrovskou výhodu. Tedy alespoň v letních měsících. Je tady totiž neustále světlo. Člověk na cestě tedy nemusí k večeru rychle hledat
nějaké přívětivější místo kde složí svou hlavu. Také jsme toho náležitě využívali a běžně se nám stávalo, že jsme si připravovali večeři, která by spíše mohla být snídaní a uléhali ve 2 hodiny
ráno. Nebylo to ale jen proto, že bychom si nedokázali najít tábořiště dříve. Bylo totiž velmi příjemné a praktické cestovat v nočních hodinách. Cesty jako vymetené a průměrná rychlost, kterou jsme se pohybovali byla
až o 20 kilometrů za hodinu vyšší nežli ve dne.
U jezera Store Majavatnet jsou dva železniční přejezdy a jeden z nich překlenuje silnici téměř společně s řekou. Těsně za tímto viaduktem jsme zahlédli odbočku vedoucí až skoro k řece. Stál zde opuštěný dům
a kůlna. Kůlna byla odemčená, což zde není až zase tak neobvyklá věc. Krade se tu minimálně a lidé poměrně často nechávají odemčené některé objekty. Kolem cest to není tak aktuální, ale čím hlouběji pronikáte
do lesů a odlehlejších míst, tím častěji objevíte odemčenou chatu nebo srub. Je to totiž otázka přežití. Lovec, rybář nebo náhodný turista zastižený špatným počasím by ve zdejší drsné přírodě dlouho
nevydržel a tak zde může nalézt útočiště nebo i nocleh. Samozřejmě, že si tohoto zdejší lidé váží a nikoho ani nenapadne se v chatě vyspat, pak ji vyrabovat a pokud není co ukrást, tak alespoň něco poničit a táhnout jinam, jak by to bylo
zvykem u nás. Také zde občas najdete na poli nebo na louce kanystr s benzínem nebo naftou. Zdejší farmáři si nedělají hlavu s tím, aby vozili zásoby pohonných hmot z domu na pole a zpět. Pokud mu něco po práci na poli zbude, položí
kanystr na dobře viditelné místo a dobře ví, že až přijede třeba na jaře, zásobu zde zase najde. Dokonce je možné takovéto zásoby pohonných hmot zahlédnout i u silnic v místech, kde je daleko k benzínovému čerpadlu. Dovedete
si něco takového představit u nás!!! A to je zde jeden z nej-dražších benzínů v Evropě. Jeden litr stojí až 9,50,- norských korun, což je v přepočtu na naši měnu skoro 50,- Kč!!!
Člověk se zde prostě musí chovat slušně a mít na paměti, že ten co příjde po mně se může díky mé bezohlednosti dostat do velkých potíží a třeba i zemřít. Vím o čem mluvím, protože i když jme zde pobývali v létě,
počasí se měnilo jako na kolotoči a v jeden moment bylo dokonce pouze 120C a vítr o síle vichřice z nás udělal během chvilky rampouchy. Použije-li někdo prázdnou chatu, zanechá ji tak, jak byla před jeho návštěvou a pokud to jen trochu jde, snaží
se zde něco alespoň uklidit, opravit a nebo zanechá nějakou konzervu a samozřejmě doplní zásobu dříví na topení. Benzín u silnice se používá jen v případě nouze (což je asi jen v zimě) a musí se zpátky doplnit do původního
množství i kdyby se řidič měl vracet od pumpy několik desítek kilometrů. Odemčená kůlna se stala naší noclehárnou a musím podotknout, že to bylo jedině dobře. V noci se vyjasnilo a teplota se dostala až na bod mrazu. Ovšem ráno bylo nádherné
a pohled přes říční peřeje na vzdálené zasněžené pohoří byl opravdu krásný.
Pro mne, jakožto milovníka letectví byl zážitek ještě umocněn několikerým průletem norských stíhačů, kteří využili jasné počasí k tréninkovým přeletům na svých elegantních
F-16 Fighting Falcon. Fascinující pohled!!! A což teprve z kabiny toho letadla? V každém případě to zde ale letci nemají jednoduché. Krajina je složitá, počasí se velmi rychle mění (většinou k horšímu) a letištní plochy jsou
povětšinou krátké a položené mezi vysokými hřebeny. Přesto je zde letecký provoz velice hustý. Díky složitosti terénu to není nic divného. Letadlo je zde při nutnosti rychlé dopravy jedinou možností a přesvědčili jsme
se o tom hned o kus dál u letiště R o fsholm. Projeli jsme Mosj o en, Korgen, zastavili na koupání u Mo i Rana v Ranafjorden a o kousek dál odbočili vpravo do R o fsholm, ze kterého vede cesta až do Svartisdalen kde končí u ledovce a jezera Svartisvatnet.
|