S ladou za polární kruh - část II. (zpět na část I.)

Nad skalním masívem se postupným táním vytvořilo jezero, jehož voda si prorazila ve skále široký tunel. Obrovský proud blankytně modré vody se řítil otvorem, padal o několik metrů níž a dál si prořezával cestu úzkou úžlabinou ve skalách, až o několik set metrů dále končil v jezeře, kolem kterého jsme přišli. Abychom se dostali až k ledovci samotnému a sáhli si na něj, museli jsme ještě překonat monumentálně nahromaděné kamenné desky, které se váleli v nekonečných variantách kolem celého horního jezírka tak, jak je ta hora ledu za staletí své cesty do údolí nahrnula. Byla to opravdu děsná cesta. Jedině moji synové z toho měli radost. Absolutně neúnavní skákali z balvanu na balvan a já se za nimi závistivě potácel dál k ledovcovému splazu. Konečně jsme všichni stanuli u té obrovské masy tisíce let starého ledu. I ta malá část, kterou člověk vidí, je úžasná a cítíte v každém záchvěvu studeného vzduchu tu obrovskou energii a masu ledu. Pokud člověk není jen materialisticky založený ignorant pociťuje posvátnou úctu k tomuto přírodnímu veledílu.

Rychle jsem se z údivu vzpamatoval a začal hledat příhodné místo k zahrabání plechovky Radegasta do ledové tříště. Řeknu vám, že nikde se tak rychle pivo nevychladí a jak chutná po takové tůře v takovém nádherném prostředí, to si můžete leda představovat. Prostě zážitek, kterému se žádná reklama v televizi nevyrovná. Pivo jsme popili, fotky nafotili, plechovku schovali do batohu a vydali se na cestu zpátky. Ani nevím, jak jsem se doplazil zpátky k autu. Mám totiž trochu zmrzačenou levou nohu od motorové pily a cesta tak složitým terénem mne vyčerpává. Až po návratu jsme zjistili z orientační tabule, že jsme celkem urazili 18 km! A jako by to nestačilo, že jsem byl utahaný jako ukrajinec na české stavbě, nemohl jsem nastartovat auto. Ve Švédku i Norsku totiž předpis nařizuje mít rozsvícená světla i ve dne, na což našinec není zvyklý a lehce se stane, že nechá rozsvíceno a odejde si na 18-ti kilometrovou tůru k ledovci. Naši kamarádi zmizeli za prvním záhybem silnice aniž by si všimli, že mám problémy. Naštěstí jsme se u ledovce a i cestou zpět snažili těžce komunikovat se dvěma mládenci z Francie a tito se nám ochotně snažili roztáhnout auto pomocí lana. Ale ouvej! Jejich vozidlo bylo poněkud modernějšího pojetí a o nějakém uvázání lana k tomuto automobilu jsme si mohli leda nechat zdát. Ani sebemenší náznak nějakého úvazu, oka nebo něčeho podobného! Nakonec museli použít osvědčeného způsobu, který jsme nazvali "push" a oni kupodivu tomuto výrazu porozuměli. Lada naskočila okamžitě a my se pak už bez problémů dostali dolů k R o fsholm, pod kterým bylo přímo u malého letiště hezké místo k utáboření. Bylo už k půlnoci a tak jsme po večeři rychle ulehli k zaslouženému spánku. Ráno se všude válely chumáče mlhy a oblačnost ležela někde kolem vrcholků okolních borovic.

Najednou se z mlhy ozval sílící hukot leteckých motorů a od protějšího kopce z nízkých mraků doslova vypadla dvoumotorová cesna. Letadlo téměř padalo naplocho k zemi aby se vyhlo vrcholku kopce a až těsně nad přistávací drahou přešlo do horizontálního letu a bezpečně přistálo. Taková přistání znám jen z leteckých dnů, ale u běžného pilota za běžného leteckého provozu jsem tohle ještě nezažil. Ono to ale jinak udělat nešlo. Špatná viditelnost byla pouze dalším ztěžujícím faktorem, ale vlastní přistání se na tomto letišťátku s tímto typem letounu musí vždy provést jedině tak, jak jsem toho byl svědkem. Setupová dráha zde byla tak krátká, že se to přistání prostě jinak udělat nedalo. Letoun za hodinu odstartoval a jeho start byl také zajímavý. Po krátkém rozjezdu stoupal velmi ostře vzhůru a v momentě zmizel v oblačnosti. Měl jsem možnost vidět ještě i jiná letiště a i na mapě Norska je poměrně dobře vidět v jakém terénu zdejší letiště leží. Musím dát klobouk dolů před norskými piloty protože v těchto podmínkách létat je sice za krásného počasí nádherné, ale opravdu náročné. Ve špatném počasí pak už žádnou nádheru nevidíte a náročnost navigace a vlastního letu stoupá na hranice možností.

Naše cesta od tohoto tábořiště pokračovala nejdříve zpátky na hlavní tah směrem na Narvik, po kterém jsme se brzy dostali k severnímu polárnímu kruhu. Překročení této rovnoběžky, pokud byjste o tom nevěděli, je vcelku nezajímavé. Pozastavíte-li se zde alespoň na chvíli a uvědomíte-li si kde vlastně jste a kam směřujete, dostaví se zvláštní pocit určitého zadostiučinění a uspokojení spojeného s tím známým a zde častým pocitem pokory před všemocnou přírodou. Jinak je zde talířovitá budova v níž je polární muzeum, restaurace, obchod se suvenýry a hlavně pošta s originálním razítkem polárního kruhu. Nelitujte proto peněz a věřte, že takovou pohlednici hned tak někdo z vašich přátel nedostal! Pro jistotu jsme si také jednu poslali sami sobě domů.Přesně v místě, kde probíhá 660 a 33' severní rovnoběžky, je postaven velký dřevěný kruhový podstavec na kterém jsou zobrazeny znaky různých měst vždy ve směru ve kterém leží. Poblíž jsme pak ještě objevili pomník vojákům Rudé armády, kteří zde padli za 2. světové války a všude kolem kam jste se jen podívali, stáli kamení Trolové. Trol je zdejší bájná bytost. Podobá se našemu trpaslíku, ale je podsaditější, má ocas a většinou je komicky ohyzdný. Vyskytuje se v mužské, ženské i dětské podobě a narazíte na něj téměř na každém kroku. Tak jako u nás hodíte do kašny desetník a tím si zajistíte v budoucnu návrat na krásné místo, tak Norové docílí téhož tím, že položí na sebe několik kamínků a vytvoří tím malou mohylu. Z dálky to pak vypadá, jako by se to po úbočích kopců jen hemžilo těmi vzpomínanými Troly. Severní polární kruh máme za sebou a řítíme se rychlostí 130 km/h po kvalitní široké silnici nádhernou krajinou dál na sever. Okrajem míjíme fjord Skjerstad, město Fauske a pokračujeme dál až do Bognes, kde si čekání na trajekt zpříjemňujeme rybolovem v moři. Bohužel ryby nemají s českou udicí žádné zkušenosti a než jme je naučili, jak ji mají správně používat pro své chycení, přijíždí trajekt a odváží nás do přístavu městečka Skarberget. 

Začalo se připozdívat a tak jsme rychle směřovali dál směrem na Narvik. U tak frekventovaného hlavního tahu se dá jen těžko najít nějaké romantické zákoutí k noclehu. Proto jsme odbočili vlevo k Ballangen, projeli po břehu Ofotfjorden kolem Břstrand a blízko vesnice Djupvik se konečně utábořili na posečené louce s krásným výhledem přímo na sever přes fjord. Tady jsme se s našimi přáteli na druhý den ráno rozdělili. Oni chtěli pokračovat dále na sever, možná až na Nordkapp a my jsme chtěli jen do Andenes. I když večer bylo zataženo, ráno nás probudilo do nádherné podívané. Slunce pomalu zvedalo mhavé cáry ze kterých na druhé straně fjordu čněly jiskřivě bílé vrcholky pohoří Ofoten. 

Zjistili jsme, že není špatné si přivstat, v klidu snídat a při kávičce se kochat nádherným ránem. Komáři a jiná žravá havět totiž vstává poněkud později a to už jsme byli dávno na cestě a blížili se k Narviku. Narvik je velký přístav a zdál se nám až příliš industrializovaný a tím k větší prohlídce nezajímavý. Samozřejmě, že to není tak docela pravda. Je zde hodně kulturních i historických památek, jenže to dá moc práce a ježdění od jedné zajímavosti ke druhé. Omrkli jsme město jen zběžně, nakoupili chleba a pokračovali dál přes Bjerkvik směrem na Bogen. Abych to nezapoměl, co se týká nákupů čehokoliv, nakupujte pokud možno v supermarketech nebo alespoň větších obchodech. Nikdy ne u benzínové pumpy! Koupíte zde sice všechno, ale například chleba zde dostanete za nějakých 17 norských korun a v supermarketu se nám ho podařilo zakoupit dokonce za 7 korun! Také si při nákupu chleba dejte pozor na to, co kupujete. Mají zde několik druhů a některé jsou sladké. Měli jste to vidět, jak se moje mlsné ratolesti tvářily, když měli jíst sladký chleba s lančmítem (pro anglofily luncheonmeatem). No, mě to docela šlo, ale musím přiznat, že s medem a kávou byl tento chleba opravdu chutnější. Kousek za Bogen nás čekalo milé překvapení. Na silničním odpočívadle těsně u moře se rozložila rodina našich přátel k polední siestě. Rozmysleli se totiž, změnili trasu a pokračovali stejným směrem jako jsme jeli my. Poobědvali jsme, zaplavali si v moři a společně vyrazili k našemu cíli, nejseverněji položenému majáku v Andenes.

Cesta z Narviku až k majáku je jednoduchá a nedá se nikde zabloudit. Jiná tam totiž nevede. Počasí sice nebylo ideální ale vypadalo to nadějně a po prohlídce majáku a jeho nejbližšího okolí (do polárního a velrybářského muzea jsme se pro pozdní noční hodinu nedostali) jsme si dali opožděnou večeři a těšili se na zajímavý přírodní úkaz, který se zde v tyto dny vyskytoval. Slunce na této rovnoběžce v tomto ročním období nezapadá a asi v jednu hodinu ráno je možné z nejsevernějšího výběžku poloostrova And o ya pozorovat, jak se slunce dotkne mořské hladiny a jakoby se od ní odrazilo pokračuje ve své pouti opět zpátky na oblohu. Bohužel nám štěstí nepřálo a v posledních minutách, kdy už jsme měli připravené fotoaparáty se obloha začala rychle zatahovat, zvedl se ostrý studený vítr a z blízkého pohoří začala dolů k moři stékat hustá mlha. Vypadalo to opravdu jako když vám uteče mléko z hrnce. Teplota vzduchu klesla na 10 stupňů a v ostrém povětří se nedalo už vydržet. Také nebylo proč. Slunce zmizelo za závojem mlhy a z celého úkazu jsme si odvezli jen pohlednice, pro jistotu zakoupené již dříve. Když už jsme ujížděli asi hodinu z té sibérie zpátky směrem na jih přece jen se počasí umoudřilo. 

Zastavili jsme na chvíli u kraje silnice a dívali se tam odkud jsme právě přijeli. Mlha nad mořem se zvedla právě tak vysoko, aby bylo vidět slunce jak se pomalu zvedá od hladiny. Hra světel a stínů v nízké oblačnosti, černé hory s bílými vrcholky a to vše zalévalo planoucí slunce svým temným rudým světlem. Zima nás brzo zahnala zpátky do aut a tak jsme se vydali zpátky směrem na Strand. V časných ranních hodinách, notně unavení, jsme objevili kousek vpravo od silnice staré nepoužívané fotbalové hřiště. Ideální místo pro utáboření. Na další cestu se nám podařilo vyjet až někdy po poledni. Zjistili jsme, že hřiště, na kterém jsme spali, patří k blízkému městečku Buksnes. Dále následoval přístav Strand a přístav L o dingen, kde jsme se tentokráte už opravdu rozdělili s našimi přáteli. Oni jeli dále na sever a my se vraceli trajektem zpátky do Bognes a stejnou cestou do Fauske, Mo i Rana, Mosj o en, Grong, Steinkjer až do Trondheimu. Odtud jsme se ještě vraceli dále přes Melhus, Horg, Soknedal a v Ulsberg jsme odbočili vpravo do Oppdal a pokračovali dále směrem na Domb a s, abychom si prohlédli jednu z nejkrásnějších a také nejnavštěvovanějších oblastí Norska.

Začíná to kousek za O verdalen, kde najdete ostrý skalní masív Mongef vysoký 744 m. Je to horolezecký ráj a v celém monumentálním masívu existuje několik horolezeckých tras směřujících k jeho vrcholku. Ovšem to nejlepší příjde až když odbočíte v Sogge a jedete do Linge. Cesta zde začne ostře šplhat podél vrcholků pohoří Stigfoss a v nesčetných serpentinách se nakonec vyšplhá na vzdálenosti pouhých 17-ti kilometrů o více než 1 000 metrů výškového rozdílu. 

Pak se zase začnete spouštět dolů k Norddalsfjordu. Tady už nejsou serpentiny tak divoké, ale řidič si musí dávat pozor na brzdy. Docela změna, ne? Nahoru vám hoří spojka, protože řadíte pořád jen první a druhý rychlostní stupeň a směrem dolů zase pálíte brzdy a musíte brzdit pomocí motoru. Máte-li spolehlivé auto, nebo ještě lépe motocykl Harley Davidson ( těch zde uvidíte víc než v Americe ) je to opravdu zážitek z jízdy. Pro svoji ojedinělost a krásu se dostalo této silnici romantického pojmenování "Cesta trolů". Přes Norddalsfjord nás z Linge do Eidsdal převezl trajekt a zase jsme se začali "hrabat" do úplně stejného stoupáku jako byl ten minulý, jen s malým rozdílem. Pro vaši představu se mu totiž říká "Cesta orlů"! To hovoří za vše, ne? Po celé trase je co obdivovat a pokud to jen trochu bylo možné zastavovali jsme u krajnice, fotografovali a filmovali jako o život. Z těchto míst pochází ty známé fotografie nejpopulárnějšího norského fjordu Geiranger. Člověk si zde připadá jakoby nebyl ani na zemi, ale spíše se pohyboval někde mezi zemí, nebem a mořem. Protože se mi to automobilové horolezectví zalíbilo, využili jsme možnost a pár kilometrů za Geirangerem odbočili na šotolinovou cestu, která nás vyvedla na 1 465m vysokou horu Dalsnibba. 

Je to docela zábavné takto snobským spůsobem se ocitnout v této nadmořské výšce. Výhled na okolní vrcholky tyčící se až do výšky 2000m je úžasný a tak zapomenete na to, že se tu s vámi kochá ještě asi pět autobusů německých a japonských důchodců, dalších asi deset autokarů různých cestovních kanceláří a několik desítek osobních automobilů. Je tu velmi živo a jediné vozidlo, které se na vrcholu vyjímalo opravdu skvěle, nebyla naše Lada, ani české autobusy Karosa, ale krásně žlutý a chromovaný Harley Davidson. A zase mi přihořívaly brzdy, a zase moje dcera vřískala při pohledu do hlubiny pod autem když jsme se spouštěli z vrcholku dolů, kde se cesta připojila k hlavní trase na Oppstryn. Pak následoval Stryn a v Olden je odbočka vlevo k ledovci Briksdal. Návštěva tohoto ledovce je vhodná i pro méně turisticky zdatné jedince. V žádném případě se nejedná o takovou tůru, jako byla u ledovce Svartisvatnet. Když vám přeje počasí je, to opravdu hezká, celkově asi dvouhodinová procházka a je zde také co obdivovat. Cesta až k ledovci je velmi schůdná a slabší chodci si dokonce mohou najmout bryčku taženou koněm, která je doveze až na místo samé. Naopak pro odvážlivce nelitující "trochy" peněz je zde možnost zapůjčení horolezeckých cepínů, přileb, maček a v doprovodu dvou průvodců si vyzkoušet malou procházku po ledovci. 

V blízkosti ledovce je také hezký kemp s velmi dobře vybaveným sociálním zařízením a veřejnou kuchyňkou, kterou jsme využili k uvaření večeře a umytí nádobí. Cesta u ledovce končí a není kam pokračovat. Ještě večer jsme se vrátili do Olden a přes Byrkjelo a Klakegg směřovali k Moskog, kam jsme už nedorazili a těsně před městem se utábořili k noclehu. Ráno naše další cesta vedla z Moskog do Eldalsosen a Dragsvik, kde nás trajekt převezl do Hella. Našim záměrem bylo pokračovat na Leikanger, Sogndal a v Amla opět použít trajekt do Revsnes. Záměr byl jedna věc, ale výsledek byl poněkud jiný. Trasa je zde samý tunel a jeden bude dokonce měřit neuvěřitelných 24 600 m. Naštěstí bude dokončen až v roce 2 000 a nás to tedy minulo. Profičeli jsme tedy pár tunelů o délce 600 m až do délky 14 000 m a ten poslední nejdelší nás snad přenesl v čase. Do Amla se nám vůbec nepodařilo dorazit a díky tunelu, který na naší mapě vůbec nefiguroval se naše Lada naráz ocitla tam, kde jela po silnici před dvěma dny!!! Bylo to kousek od Skei Hotell, odkud se dá pokračovat jedině zpátky směrem na Stryn a nebo zaplatit znovu poplatek za tunel a vrátit se. 

Tunel prostě vedl pod celým pohořím a přilehlým fjordem. Nedalo se nic dělat a změnili jsme trasu, rozhodnuti využít tohoto "zakufrování" k návštěve Lillehammeru. Po krátké poradě byla stanovena trasa a jelo se dál. Birkjelo, Stryn, Breidablik, Nordberg, Lom, Garmo, Otta, Hundorp a konečně Lillehammer. Cesta až sem byla zajímavá a i město samé stálo za prohlídku, takže už jsme nelitovali toho malého zabloudění. Když už jste jednou v Lillehammeru, byl by hřích nepokračovat přes Gj o vik a Moen do Osla. 

Hlavní město nás přivítalo nádherným slunným počasím, které jsme využili k prohlídce a drobným nákupům suvenýrů. Z města nás nakonec vyhnalo nesnesitelné vedro a vymotat se odsud na výpadovku a následně dálnici směrem na Vinterbru nám dalo pěkně zabrat. Hranice se Švédskem jsme pak překročili v blízkosti Svinesund a několik kilometrů za Skee odbočili k městu Rämne, abychom mohli tábořit u zdejší řeky a druhý den podél ní pokračovat do Hällevadsholm. O něco málo dál se nám zachtělo zaplavat si v moři a odbočka do Väjern nám sice tohle přání nesplnila (bylo příliš větrno), ale skálami rozervané pobřeží, šlehané větrem a zalité odpoledním sluncem bylo opravdu nádherné. Malý piknik na pobřeží přišel vhod a další naše cesta vedla zpět na hlavní tah a dále do města Uddevalla, Göteborg a za Hanhals jsme odbočili vlevo k jezeru Lygnern. Objížďka jezera po jeho pravém břehu nám měla zajistit nalezení vhodného tábořiště, ale zavedla nás až do Sätila a stále nic.

Jelo se tedy dál. Bj o rketorp, Horred, Veddige, Varberg, Heberg, Halmstad. V Halmstad se nám podařilo udělat dobrou věc tím, že jsme sjeli z hlavního tahu na Markaryd, kde asi v polovině cesty leží vesnice Knäred. Zde u malého rybníčku bylo naše poslední tábořiště. Krásné místo plné hub pokazil akorát silný noční déšť. Dál už to bylo jednoduché a ráno jsem prostě nasadil kurz směrem domů. Tak jen pro pořádek následoval Markaryd, Helsingborg, Malmö a Trelleborg. Odjezd trajektu byl až ve 3 hodiny 15 minut. Čas se nám ještě hodil k prohlídce pobřeží, hraní minigolfu a poslední švédské večeři. 

Ráno 20.7. 1998 v 7 hodin sjela naše Lada z lodi na německou půdu a začala nudná a oproti norským a švédským silnicím děsná (než si řidič na to zvykne) cesta domů. Zpestření, v pro nás příšerném vedru, bylo za městem Cottbusem, kde bylo nádherné přírodní koupaliště a dalo se zadarmo využít. Průjezd kolem Berlína ve 13 hodin, Drážďany v 18 hodin 30 minut, Cínovec v 19 hodin 30 minut, Praha ve 20 hodin 50 minut, Brno ve 23 hodin 55 minut. Domů do Velké nad Veličkou se mi podařilo dorazit s malými přestávkami v 1 hodinu a 30minut. Udělejme si tedy malou rekapitulaci. Celkem bylo najeto 8 302 km při spotřebě 622,36 litru benzínu ( převážně super 96 ), což dělá průměrnou spotřebu 7,5 litru na 100 kilometrů. To je v tak složitém terénu opravdu super spotřeba, jindy mi to dělá necelých 7 litrů na 100 km. Za trajekty bylo zaplaceno 280 DM a 465 NK, za tunely 205 NK a mýtné za cesty dělalo celkem 102 NK.

Dohromady byly tedy náklady čistě na cestování 28 000,- Kč. Když k tomu všemu připočteme ještě nákup chleba a nějakých potravin pro zpestření jídelníčku (například zmrzliny), pár suvenýrů, pohlednic a manželčiny značkové sandály NIKE za 400 NK, dostaneme celkové náklady, které činily 34 000,-Kč. Je to hodně, nebo málo? Představte si, že v autě nesedí jedna rodina, ale parta kamarádů. Pak se dostanete na zajímavější cenu 6 800,- Kč za 21 dní na jednoho a to už není od věci, že? Žádná cestovní kancelář by nemohla této ceně konkurovat a o naprosté svobodě pohybu, který máte se, snad ani není třeba zmiňovat. Návštěva nejpopulárnějšího místa Norska (Cesta trolů a orlů) by pak pro čtyři osoby neměla překročit 5 000,- Kč na jednoho. 

Návštěva Skandinávie za to opravdu stojí a máte-li zájem o další podrobnosti, rádi se s vámi podělíme o své zkušenosti a zážitky.

(zpět na část I.)